Nemůžu věřit, jak bídná jsem běžkyně. Když bych si stoupla na chvíli z těla ven a dívala se na sebe, tak vidím pytel, co se vleče podél řeky. Je legračně zavázanej nahoře na hlavě a na spodních koncích u nohou. Ilustrátor jednou doplní kresbu na pozadí fotky. Je to malebný místo.

K večeru, když slunce zapadá i ráno, když se teprve rozhlíží po krajině. Voní to řekou a odehrávají se tam mini příběhy všude kolem. Na pozadí týhle krásně kýčovitý fotky s barevným nebem a třpytící se řekou se vleče ten atraktivní pytel směrem k loděnici. Při rentgenovém snímku jako bývá na letištích a ambasádách se ukazuje obsah pytle a tam se válí čokoláda vedle sušenky a když se nudí ležením, tak si skočí do sojovýho latte a plavou si tam. Otřesy způsobené poklusem ten obsah pěkně rozčílí a všichni rekreanti jako jeden muž volají “zastav, tohlě už nedělej, není to pro tělo dobrý” a mysl přemlouvá malý modrý neurony, ať běží z mozku rychle tělem do nohy a dají rozkaz “zvednout a vpřed” a takhle se to v hlavě mele až do chvíle, kdy hluk utichne a přijde klid a vyrovnanost. To si vždycky vzpomenu, proč se těšim běhat. Kromě toho hecnutí se, to je taky důvod.

Běhu zdar

Výkonný Happy End