Od té doby, co jsem poprvé sedla na motorku, mám utkvělou představu, že Moto GP je prostě nutností zmrzlinářů. Byla jsem na plno srazech a vyjížďkách, ale to GP ňák ne a ne zvládnout.

A najednou to bylo tady. Pracovní cesta, a to nejen do Brna, ale i do Německa na Sachsenring. Jupííí. Ale má to samozřejmě háček, kterému se asi všichni motorkáři od srdce zasmějí… Vzhledem k tomu, že nás jelo víc, jela jsem  na své první moto GP autem (a na druhé vlastně taky). Všichni, kdo znáte ten nespoutaný pocit a libý zvuk motorů, jistě chápete, že pár kilometrů od Sachsenringu jsem na sedadle spolujezdce (připomínám, že v autě) zamačkávala slzu a zacpávala si uši.

Trochu mě uklidnilo až to, že jsem na rozdíl od většiny účastníků měla na krku visačku „VIP paddock pass – Jorge Lorenzo’s guest“, která mě opravňovala vlézt téměř všude. Říkám téměř, protože právě probíhaly tréninky a z Yamahy nás vyprovodili téměř hned po otevření dveří. Naštěstí o pár dveří vedle sídlili přátelštější italové, a tak jsem se najednou ocitla uvnitř Duccati a nestačila se divit, když metr ode mně přistál Abraham. Musím přiznat, že takhle zblízka to má vážně své kouzlo! Ale nic netrvá věčně, a tak jsem se téměř hluchá (špunty do uší mi totiž přišly jako zbytečný luxus) vypravila do Yamaha hospitality promluvit s novináři a Jorgem.
Bylo to docela legrační, když vešel vlastně úplně obyčejnej mladej (a malej ) kluk, na kterého se všichni najednou vrhli. Musím podotknout, že mě „celebrity“ moc neohromují a beru je jako úplně normální smrtelníky žijící mezi námi, nefotím si je a nesbírám podpisy. Takže mě i tenhle kluk nechal úplně chladnou. Naopak mě příjemně překvapilo, že byl proti svému stájovému kolegovi Benovi úplně v pohodě. Hodně příjemnej a přemýšlivej mladej kluk…

Celé  to ovšem završil můj kolega, který po všech rozhovorech již odcházejícího Jorgeho zastavil s tím, jestli by se se mnou nemohl vyfotit… Že se stydím zeptat. V tu chvíli jsem na kolegu hodila vražedný pohled, na Jorgeho úsměv a blekotala něco ve smyslu, že je to jen vtip, a že se fotit nechci. Jorge už ale pohotově stál u mně, s úsměvem pronesl „Tak ty se stydíš?“ a zamrkal do foťáku. A já? Myslím, že jsem zčervenala až za ušima, zařadila se do škatulky skalních fanynek, které při pohledu na něj omdlívají a ztrácejí řeč a raději se pomalu vytratila. Ta „drsná“ motorkářka vě mně byla naprosto zlomena.
Takže tolik má první vysněná „pravá motorkářská“  návštěva Moto GP.