Loket. Ne můj, ale to krásné místo, kde se natáčel James Bond a kde v létě jel Clement Dessale. A vyhrál Tak presně tam směřovala má další motorkářská výprava. A nebyla bych to já, kdybych tam opět nemířila autem

Hned po příjezdu se nám samozřejmě podařilo zamířit na druhý břeh, takže jsme sice viděli závodní okruh z dálky v celé kráse, ale neměli tušení, kudy k němu. Naštěstí nás navedly hloučky opilích cizinců, které se motaly po silnicích, kolem karavanů a přepadávaly z oken penzionů.

Když jsme zastavili před branou, kde jsme měli sraz s ostatními novináři, začal můj kolega tahat z kufru auta holinky. V Praze mi to připadalo jako vtip a i teď jsem se tomu zasmála. Jenže pak jsem otevřela dvěře od auta a pochopila. Ve svých čistě vyleštěných bílých teniskách jsem si připadala trochu jak blondýna s deseticentimetrovými podpadky uprostřed lesa. No nic, odepsala jsem boty a vrhla se do bahna směr Rockstar stan. Jak nás míjeli kluci na kroskách, začalo mi to bláto všude kolem připadat jako nezbytná rekvizita, která k tomuto sportu prostě patří.

Vzpomněla jsem si na své začátky, kdy se kluci rozhodli, že bude bezpečnější posadit mě na krosku, z které sice nedosáhnu na zem, ale budu padat do měkkého pole, než riskovat střet s autem na silnici. Dodnes vzpomínám na tu radost, když od motorky lítalo bahno a já se s klukama proháněla po polích. A taky na babičku, která za náma vždycky zabouchla dvěře od stodoly, nohou zametala stopy a místním tvrdila, že tady nikdy motorku neviděla. A už vůbec nezná nikoho, kdo by jezdil po poli…

Ale zpět ke klukům, kteří to na těch mašinách fakt umí. A hlavně ke Clementovi, který dorazil poskytnout nám rozhovor. Teda, abych řekla pravdu, po zkušenostech s Jorgem jsem čekala pohodovýho kluka, který s námi bude kecat o všem možném. Bohužel dorazil sice kluk v pohodě, ale jeho odpověď na všechno byla, že jezdí přeci na motorce jo, musím mu nechat, že to fakt umí, ale trochu jsem z těch rozhovorů bledla hrůzou. Nakonec jsem tam novináře radši nechala, chytla plechovku Rockstaru a šla za techniky obdivovat motorky. Zabahněná, ale šťastná, že slyším řev motorů a mám na co koukat!

Nemůžu věřit, jak bídná jsem běžkyně. Když bych si stoupla na chvíli z těla ven a dívala se na sebe, tak vidím pytel, co se vleče podél řeky. Je legračně zavázanej nahoře na hlavě a na spodních koncích u nohou. Ilustrátor jednou doplní kresbu na pozadí fotky. Je to malebný místo.

K večeru, když slunce zapadá i ráno, když se teprve rozhlíží po krajině. Voní to řekou a odehrávají se tam mini příběhy všude kolem. Na pozadí týhle krásně kýčovitý fotky s barevným nebem a třpytící se řekou se vleče ten atraktivní pytel směrem k loděnici. Při rentgenovém snímku jako bývá na letištích a ambasádách se ukazuje obsah pytle a tam se válí čokoláda vedle sušenky a když se nudí ležením, tak si skočí do sojovýho latte a plavou si tam. Otřesy způsobené poklusem ten obsah pěkně rozčílí a všichni rekreanti jako jeden muž volají “zastav, tohlě už nedělej, není to pro tělo dobrý” a mysl přemlouvá malý modrý neurony, ať běží z mozku rychle tělem do nohy a dají rozkaz “zvednout a vpřed” a takhle se to v hlavě mele až do chvíle, kdy hluk utichne a přijde klid a vyrovnanost. To si vždycky vzpomenu, proč se těšim běhat. Kromě toho hecnutí se, to je taky důvod.

Běhu zdar

Výkonný Happy End

Já letos chtěla do Laponska. Nejela jsem, tak přišlo za mnou. Ostatním se za ty mrazy omlouvám. Jely jsme na Kvildu v době, kdy tam padaly teplotní rekordy. Ne proto, že bychom vyhledávaly přírodní kryokomory, ale protože je únor, tak jsme jely na hory, jako to už lidi po staletí dělají. Mráz je na horách mnohem snesitelnější než ve městě. Je tam totiž krásnej. Obaluje stromy, kreslí na okna, odráží se v peřinách sněhu a voní čistotou. Pokud se vůbec jde nadechnout nosem. Babička mi nedávno říkala, že zima není. Že je jen špatné oblečení. Trochu bych polemizovala, protože třeba na oči a špičku nosu zima je, ale jinak souhlasím.

Váš Výkonný Happy End

Aktualizovali jsme náš web!

Protože nabízíme klientům služby na sociálních sítích, tak bylo nasnadě zamést si před vlastním prahem…

Tohle nás na naší práci nejvíc baví. Posunuje nás, nutí nás být lepší. Někdy to připomíná víkend na chalupě, kam člověk přijede, čapne hrábě a nezastaví se, dokud nezavírá bránu při odjezdu. Za 3 roky, co máme kanceláře v Týnský ulici, jsme se už čtyřikrát stěhovali. Nejdřív ze dveří do dveří ve čtvrtým, pak ze čtvrtýho do třetího a teď jsme zase ve čtvrtým. Nasbírali jsme cestou hromadu věcí i příběhů. Všechno se nám to už do počítačů nevejde, tak to pouštíme ven: www.emperium.cz.

Do galerie jsme vyvěsili fotky a nahráli videa. Přidali jsme záložku projektů, abychom tak odpověděli na to, co vlastně děláme. Nově je nám potěšením představit lidi, se kterými to děláme a tímto jim poděkovat. Děkujeme!

Máme taky záložku aktualit, která vede na fcb http://www.facebook.com/EmperiumPraha. Přidejte se, jestli si chcete tipnout, do kterýho patra se budeme stěhovat příště.

Emperium

Motorkářka tělem i duší… Dobrej začátek, ale asi trochu přeháním. Papíry na mašinu mám sice už pár let v kapse a moje kráska se vyjímá v garáži, ale času je málo. A přesně tohle by správný motorkář nikdy nenapsal a našel by si čas… Takže jinak…

Trochu mě uklidnilo až to, že jsem na rozdíl od většiny účastníků měla na krku visačku „VIP paddock pass – Jorge Lorenzo’s guest“, která mě opravňovala vlézt téměř všude. Říkám téměř, protože právě probíhaly tréninky a z Yamahy nás vyprovodili téměř hned po otevření dveří. Naštěstí o pár dveří vedle sídlili přátelštější italové, a tak jsem se najednou ocitla uvnitř Duccati a nestačila se divit, když metr ode mně přistál Abraham. Musím přiznat, že takhle zblízka to má vážně své kouzlo! Ale nic netrvá věčně, a tak jsem se téměř hluchá (špunty do uší mi totiž přišly jako zbytečný luxus) vypravila do Yamaha hospitality promluvit s novináři a Jorgem.
Bylo to docela legrační, když vešel vlastně úplně obyčejnej mladej (a malej ) kluk, na kterého se všichni najednou vrhli. Musím podotknout, že mě „celebrity“ moc neohromují a beru je jako úplně normální smrtelníky žijící mezi námi, nefotím si je a nesbírám podpisy. Takže mě i tenhle kluk nechal úplně chladnou. Naopak mě příjemně překvapilo, že byl proti svému stájovému kolegovi Benovi úplně v pohodě. Hodně příjemnej a přemýšlivej mladej kluk…

Celé  to ovšem završil můj kolega, který po všech rozhovorech již odcházejícího Jorgeho zastavil s tím, jestli by se se mnou nemohl vyfotit… Že se stydím zeptat. V tu chvíli jsem na kolegu hodila vražedný pohled, na Jorgeho úsměv a blekotala něco ve smyslu, že je to jen vtip, a že se fotit nechci. Jorge už ale pohotově stál u mně, s úsměvem pronesl „Tak ty se stydíš?“ a zamrkal do foťáku. A já? Myslím, že jsem zčervenala až za ušima, zařadila se do škatulky skalních fanynek, které při pohledu na něj omdlívají a ztrácejí řeč a raději se pomalu vytratila. Ta „drsná“ motorkářka vě mně byla naprosto zlomena.
Takže tolik má první vysněná „pravá motorkářská“  návštěva Moto GP.